Rozlišujeme různé druhy kritiků nově realizované dobré architektury. Jedni (odborníci i laici) pochopí autorův záměr a dílo uznají (negativně hodnotí jen skutečné nedostatky), jiní (obojí) vyjadřují svoje více či méně subjektivní dojmy a pocity, jiní zase dílo nepochopí a odmítnou. Další skupinou jsou ti, kteří vyjadřují svou zaujatost a závist, leccos vidí a chápou, ale dílo přesto shodí. Dále tady pracuje faktor času, který mnohé postoje a názory změní. Architektura je později doceňována a uznávána. Také zvyk tady hraje významnou roli. Prostě nemáme rádi radikální změny v dlouhodobě zažitých věcech (netýká se to každého a záleží na tom, o co jde).
Případ dostavby Staroměstského náměstí se vleče od 2.světové války, kdy v západní straně byla odstraněna zničená budova Nobileho radnice. Vznikla tak velká proluka s novými pohledy, které do náměstí nepatří a tato část rynku nabyla ryze periferního rázu. Dlouhodobá neschopnost dostavby proluky dovedla názory mnohých občanů až k závěru, že nejlépe bude již tento stav s provizorní úpravou ponechat, z historických a pietních důvodů, a upustit již od dostavby. Mnohý laik i odborník si na tuto "novou" urbanisticko-architektonickou situaci natolik zvykl, že je pro něho jakákoliv podstatná stavební změna nepřijatelná, ať již špatná nebo dobrá.
A tak má zůstat čtvrtina zástavby Staroměstského náměstí jako věčné staveniště, ruina, s vzezřením městské periferie? Zde kritizujeme podřadné urbanistické a architektonické vztahy, na které si mnohý občan nemůže zvyknout, když vidí kulturní úroveň a krásu ostatních stran náměstí.
Podaří-li se nám proluku dostavět (návrh často frekventovaný v předchozích článcích), začne to znovu: odpor a nepochopení, souhlas, pozdější souhlas a přijetí, zvyk.