Každá vědecká disciplína je hledáním a nalézáním určité pravdy o realitě poznávaného a prochází svými teoretickými a praktickými výzkumnými fázemi.
"Kosmologie" pracuje s mnohými poznatky a úkoly, které jsou vzhledem k mimořádné náročnosti až nedosažitelnosti pro lidské poznání stále předmětem teoretických úvah a hypotéz. Zde je nevyřešeným (či neřešitelným) problémem např. vznik vesmíru, kde je na základě některých teorií i pozorovaných skutečností (chemicko-fyzikální vývoj těles, rozpínání vesmíru, tzv. reliktní záření atd.) dovozován vznik z nějakého prvotního "velkého třesku" jakési prapůvodní látky o nepatrných dimenzích, ale o "nekonečné" hustotě, tlaku a teplotě, která se tímto "výbuchem" všemi směry roztrhla. V dalším vývoji se postupně utvářela ve hmotu současnou a diferencovala do jednotlivých hmotných útvarů raného vesmíru, uváděných do drah svého pohybu. Přitom v tomto procesu také vznikl "prostor", jenž dalším rozpínáním stále narůstá. Dále pak na základě skutečností, že tato tělesa spotřebovávají svoji energii, vychládají (nebo nejprve svoje tepelné vyzařování stupňují, např. Slunce).
Tato teorie ovšem nevysvětluje úplný počátek tohoto procesu, z čeho a jak se vyvinula ona prapůvodní látka. Nepravděpodobnou teoretickou úvahou je také singularita tohoto jevu. Rovněž pojem "prostor" bude chybně vykládán jako fyzikální veličina, která vznikla při tvorbě kosmu.
Prostor je prostředím, ve kterém probíhají chemicko-fyzikální hmotné děje, sám takto s hmotou nemohl vzniknout. Naopak hmota se tvoří v něm a tudíž, pokud náš vesmír byl "zažehnut" nějakým "velkým třeskem", tak v již existujícím prostoru. Ten bude nejspíš konstantní, neměnný, nehmotné povahy, ale umožňující hmotné děje. Také nemá ohraničení, pro naše myšlení a chápání je nekonečný. V pozorovaném kosmu se proto nerozpíná prostor, ale narůstá jeho "mezihmotná výplň", která bude mít rovněž nějakou hmotnou či energetickou povahu (zde např. termíny "temná hmota", "temná energie").
Dále se v těchto teoriích hovoří o nějakém "zakřiveném časoprostoru". Sám prostor nemůže být zakřiven, zakřivené mohou být pouze hmotné útvary v něm. Také termín "časo-prostor" je chybný, neboť čas objektivně neexistuje a není žádnou fyzikální veličinou. Je jen naší fikcí, jíž měříme trvání dějů sami pro sebe. Ve vesmíru probíhá vývoj hmot určitým směrem a v různém trvání dějů. Není to ale žádná šipka, ve smyslu uplatnění "času" jako nějakého fyzikálního faktoru, jsou to jen chemicko-fyzikální pochody v hmotách, mající určité zákonitosti chování. Čas je naše představa, se kterou pracujeme pro vlastní potřeby, proto nemůže být ani proměnný. Neplyne různě v různých místech vesmíru (že třeba na Měsíci běží rychleji jako na Zemi), jak se v některých teoriích praví.
Tam, kde se zastaví čas
(Katedrála sv. Víta, Pražský hrad, J.Burian, A.Hartmann, K.Neubert, Artia Praha, 1975).
