Mnoho dnešních umělců si na umělce více či méně jen hraje. Mají nepatrný nebo dokonce i zvrácený obsah, ale hlavně silné řeči kolem. Rozehrávají svoje bezuzdné fantazie a obhajují je tvůrčí svobodou.
Umělecká svoboda v procesu tvorby vlastně pro umělce téměř žádná není, neboť musí zkrotit vlastní pohodlnou subjektivní uvolněnost, svůj individualismus a svázat jej do objektivizující, sdělné formy. Je to proces vnitřní očisty a třídění racionálně - emotivního "materiálu", jímž buduje dílo. Usiluje o jakousi vyváženost a harmonii těchto skladebných složek. Přitom v nich spontánně prosazuje autorské myšlení a cítění, v určité převaze intelektu či emocí. Čím plnější je takto dílo a čím vyváženější jsou jeho obsahové komponenty, tím objektivnějšího a umělecky silnějšího účinku dosahuje. Pokud některé složky výrazně nepřevládají nebo nechybí a nevtírají se jednostranně vnímateli, dojem z díla bývá hlubší a pocitově svobodnější. Tedy ukázněností a vyvážeností obsahu, vyjádřeného odpovídající formou, je dosahováno pravé umělecké svobody.
Takové dílo nekřičí, nechvástá se, neohromuje, ale vyvolává duchovní zážitek z krásna. Pokora, sebekázeň i určitá sebetrýzeň a úsilí o dokonalost jsou odměňovány vysvobozující vnitřní očistou. Až svým výsledným dílem, k jehož tvorbě přistupoval i se sebezapřením svého "já" ve prospěch vyšších kulturních cílů, dosahuje umělec vysvobození a odměny za protrpěnou práci.
Kdo se chce jen radovat ze svého svobodného individuálního tvoření, bývá trestán spoutávajícími výsledky.
A.Rodin, Kovový věk (detail), bronz, 1875-77
(Nahý jsem přišel na svět, D.Weiss, Svoboda Praha, 1979).
