Proč se mnozí lidé tak bojí dostavby Staroměstského náměstí? Vždyť současný stav je jen provizóriem s dočasnou úpravou.
Na příčině takových přehnaných obav je velká neúspěšnost již devíti architektonických soutěží, které během 20.století marně hledaly novou vhodnější podobu pro tuto stranu náměstí. A z této nemohoucnosti a nekonečného čekání na kvalitní řešení proluky se pak vyvinula i nedůvěra části veřejnosti v možnost jejího uspokojivého řešení.
Dále pak je na vině značná nejednotnost pohledu na to, co a jak by tu mělo stát. V podstatě jakýkoliv další pokus o dostavbu je odmítnut jak ze strany mnohých architektů, odborníků i laiků, tak i ze strany nedůvěřivé části veřejnosti, která po dlouhé době čekání přijala již proluku jako trvalé rozšíření prostoru SN.
Byl-li by některý ze soutěžních návrhů uznán skutečně realizovatelným, již by tam dávno stál, a nikdo by to nepovažoval za nežádoucí jev. Takto se zde vyvinul až jakýsi chorobný stav nedůvěry a nesouhlasu s jakoukoliv stavbou.
Mnozí z těch, kteří stále očekávají dostavění proluky si vytvořili svoji vlastní, avšak nekonkrétní vizi řešení, a proto se dostávají do rozporu s každou jeho konkrétní podobou z jiné představy. Ohradí se proti všemu, co nenaplní jejich vlastní vizi, avšak sami si konkrétní podobu dostavby nevytvoří.
Dále pak se zde uplatňuje určitý syndrom kulturní dimenze člověka. Subjektivní kulturní hladina člověka sehrává významnou roli v tomto výběru hodnot. Vyšší umělecká rovina u stávajících budov již neovlivňuje hodnocení, ale pokud se takto podobně objeví v návrhu na stavbu ještě nestojící, tak se stane terčem kritiky a odmítnutí pro nepochopení.
Mnozí lidé obdivují krásu historických domů Staroměstského náměstí, ale návrh něčeho podobného nového odmítnou právě pro jeho kulturní hodnotu. Důvody pro to jsou různé: zažitý zvyk na starou a současnou kulturu, tudíž nejistota z něčeho nového nebo i nepřejícnost...
-
Proč se toho lidé tak bojí,
a kdo rány tyto zhojí?
Vždyť to nemůže být ani dvojí,
a kdo a jak to tady spojí?
-
-
