Půlměsíc

Byla půlnoc a nad protější kopec se vyhoupl měsíc. Byl tak velký a zvláštně z poloviny a zešikma ukrojený, že působil jako rozhoupaný.

-

Padl měsíc do mého okna,

a vytvořil nevšední krásu.

Ze skla obrázku pak do mého oka,

jen tak v tichosti a bez hlasu.

-

Naděje, magické to znamení,

vzešlého světla.

I kouzelného mámení,

jakoby nad obzorem kvetla.

-

Odbila právě půlnoc

a já nemohl spát.

Jaká to náhlá čarovná moc,

z níž taková záře, mrazivý chlad.

-

Byl to symbol jasu,

budoucího času.

Tvořící nebeskou krásu,

jen tak v tichosti, bez hlasu.

-

Znamení velkého světla,

v temnotě té noci.

Ani oblaka se nepletla,

jako zjevení mi ku pomoci.

-

Povzbuzen tak na duši,

pak ulehl jsem opět k spánku.

Nato usnul, jak patří se a sluší

i s nadějí ranních červánků.

-

-