Pokud nějaký umělecký styl nechápeme, projevujeme to zpravidla jinak, než když jej překračujeme v dimenzích vyšší slohové syntézy, do které třeba inspiračně zahrnujeme i tento styl.

Problém dnešního umění je ten, že se z umění dávno stal byznys. Je úplně jedno, co děláte a jak to děláte, hlavně, když za to někdo je ochoten zaplatit - někdo, komu zase jiný týpek (manažer) namluvil, že to bude stoupat v ceně. Tak se může stát, že velké plátno polepené barevnými proužky papíru (a to ještě ani ne od "umělce" samotného, ale od "týmu pomocníků") - je prodáno na 300 000 euro. A takových by se našlo... Pořád ještě lepší, než vzít krávu a hodit ji z patra na beton a říkat tomu umění.

Pokud je někdo ochoten zaplatit za něco, co má do umění daleko, je to věc jich samotných a maximálně našeho shovívavého úsměvu. Horší je tzv podpora věčně opitých neomarxistických pseudoumělců, jejíchž jediná skušenost je v proideové "tvorbě" a kteří podporují islámskou invazi - tito zázračné vyhrávají výběrová nebo jednací řízení na skulptury hyzdící náměstí, galerie a parky a to za peníze daňových poplatníků (!) Toto je skutečná škodná v umění a tam, kde je to jen v rukou různě inteligentních mecenášů umění, jak například bylo hezky vidět ve Whistlerově matce s Atkinsonem, žádná újma na úkor společnosti se neděje.

Souhlas!

Cituji: "Divák se ptá, co je na těch obrazech? ...pohrdavé mlčení autora..."

Umění má nějak působit, tedy ne jenom pozitivně a právě skrze vlastní emoce si každý návštěvník vystavované umélecké dílo posoudí subjektivě a nastaví si hranici mezi kýčem a uměním. Ptát se, co na tom obrazu je, by mě asi dost uzemnilo - nevěděl bych, zda se jedná o provokaci nebo zabloudilce z výstavy ponožek. Mlčení je asi nejlepší a nejslušnější "reakce" na hloupý dotaz. Dobré je si zjistit, kam lezete a jestli konkrétnímu umění rozumíte. Jiný autor může nastítnit filosofii doprovázející jeho dílo a kromé angažované tvorby, zcela jistě bude odrážet subjektivní hledisko. I tomuto se musí rozumět a umět si vytvořit vlastní názor, zda ona filosofie je odrazem životních zkušeností či psychiatrického problému. Dále uvádíte, že když se setkají dva "filosofové", že diskutují - pochopitelně - společné téma spojuje. Jako poslední uvádíte snoby - to k tomu patŕí a jsou-li bohatí a podpoří-li za pŕímluvu začínajícího umělce, nespatřoval bych v nich nebezpečí.

Picasso byl, jestli ne přímo psychiatrický případ, tak jistě případ paranoika.